Vytisknout
Zobrazení: 321

send 1015374 640Pokud máte doma malé dítě, tak ano.

Nebojte není to nesmysl. Velmi malé děti, které ještě neumí mluvit, potřebují dát najevo své potřeby. Dostaly jako každý z nás super komunikační výbavu, a to jsou emoce. Proto, aby mohl s okolním světem nějak komunikovat. Emoce jsou komunikačním kanálem mezi naší myslí a duší. Energii emocí prožíváme přes své tělo (pláč, lítost, vztek, zrudnutí, průjem, bolest břicha, koktání, třes rukou může být reakcí na strach).

Naše miminka, aby se s námi mohla dorozumět a sdělit své potřeby, to dělají přes emoce a fyzické projevy těla. Jsou tím „vysílačem“. Pláčou a upozorňují, že cítí určitou potřebu. Mají hlad, jsou mokré, chtějí přebalit. Také  mohou mít citový hlad a chtějí pochovat, cítit objetí. Někdy jejich pláč přechází v křik a vztekání. Možná je něco bolí, trápí a my často nechápeme, co právě potřebují. Bohužel nejsou jen vysílačem emocí, ale také jejich „přijímačem“.

Co to znamená? Jelikož vaše malé děti jsou ponořeni více do světa emocí, než myšlenek (mluvit ještě neumí), prožívají a vnímají svět v prvních měsících života výhradně přes emoce. Vysílají emoce a také je přijímají a vnímají emoce ostatních. Někdy se může stát, že na pohodové miminko v kočárku se někdo usměje a ono začne plakat. Dotyčný se může usmívat, ale jeho vibrační a emoční nastavení odpovídá něčemu jinému a dítě to vycítí.

Dvojnásob to platí u rodičů. Snaha zachovávat před dětmi chladnou hlavu a neprojevovat své emoce nebývají právě správným řešením. Pokud jste vystresovaní, ale předstíráte před dětmi, že jste úplně v pohodě, je to k ničemu, protože to na vás poznají a na základě toho reagují.

Dětská psycholožka Jenny Radeskyová, která studovala projevy emocí u dětí zjistila, že děti dovedou z chování dospělých dobře číst i nonverbální projevy. Jako je hlasitost, intonace, přeřeknutí, pohyby obličeje apod. Malé děti jsou proto také velmi citlivé na změnu emocí u rodičů, jsou citlivé na křik a hádky. Ale co s tím, když naše emoce někdy přijdou velice náhle. Někdy jsme schopni si výbuch emoce uvědomit a tak ho zastavíme nebo potlačíme, protože je  nechceme dávat najevo.

Emocí se ale nezbavíte, pokud je budete pouze potlačovat. Emoce jsou energetické povahy a dlouhodobě potlačované emoce zůstávají uložené v buněčné paměti našeho těla. Ovlivňují činnost vašeho srdce a nervového systému. Děti, tak rychle vycítí, co prožívají jejich rodiče a často se chovají tak, aby to těmto emocím odpovídalo. Pokud jsou vystresovaní rodiče, bude vystresované i dítě.

Naše děti jsou takové „emoční houbičky. Stejně tak jako houba, která dokáže do sebe nasát mnoho vody, umí to i děti. Bohužel do sebe nenasávají vodu, ale naše emoce. Děti jsou velice citlivé na emočního prostředí, ve kterém žijí a naše emoce vnímají (vibrační přijímač). Každý rodič který vychovává dítě ví, že je to emočně náročné. Své děti většinou všichni milujeme a udělali bychom pro ně to nejlepší. Bohužel někdy v nás „bouchnou saze“ a našeho miláčka bychom nejraději přetrhli jako hada.

Děti jsou děti. Někdy jsou schopné nám pomalovat nově vybílený pokoj nebo novou koženou sedací soupravu. Rozbíjejí hračky, sem tam jim upadne talíř, váza, rozbijí okno, a hlavně nás neposlouchají. Myslíme si, že víme nejlépe, co je pro ně právě dobré. Bohužel s tím děti často nesouhlasí. A tak „lítají emoce“ sem tam. Jednou prožívá vztek rodič a jednou dítě. Emoce prostě patří k životu, ale je třeba se s nimi naučit zacházet.

Pokud už nějaká ta emoce „vylítne“ a my si vzájemně vyříkáme, proč jsme tak jednali a co jsme cítili, je to v pořádku. Někdy se ale stává to, že je doma „dusno“. Rodiče mají mezi sebou spor a nemluví spolu. Chtějí být dobrými rodiči, tak své vzájemné emoce drží tzv. „pod pokličkou“ a dělají jakoby nic.

Zde se stávají naše děti těmi „emočními houbičkami“. Děti energii těchto potlačených emocí podvědomě vnímají. Cítí emoční dusno a jejich tělo to vnímá.

Může se stát, že je dítě často nemocné. Doslova nemůže rozdýchat energii, kterou doma vnímá. Rodiče si myslí, že je dobré hrát hru, že je vše v pořádku. Dítě to většinou prokoukne. Někdy je situace tak neúnosná, že je dítě svědkem domácího násilí a křiku. I na tyto emoce a situace reaguje. Pak se divíme, že má naše dítě potíže se zánětem středního ucha, chronickou rýmu apod.

Je to logické, nechce slyšet to, co se děje. Rýma je na emoční úrovni zase pláč duše.  Pokud se v rodině často hádáte, nejraději by samo na vás zakřičelo, ať toho necháte, ale z pozice dítěte si to nedovolí. Zlost se zasekne v krku a je z toho například angína. Vaše emoce mají mnohem větší vliv na vaše nemoci a psychiku víc, než si dovedete představit.

Pokud s nimi ale neumíte zacházet, tak nejen, že si ubližujete sobě, ale ubližujete i svému okolí.  Pracuji s klienty a jejich emocemi řadu let a napadlo mi, že by se na emoce měl dělat „zbrojní průkaz“.

Víte proč?  Potlačená a energeticky nevyřešená emoce, vás může pozvolna zabíjet. Emoce, která je naopak neadekvátně ventilovaná (křik, hrubost, nadávky) ubližuje a zabíjí vaše vztahy. Negativní emoce, které projevujeme vůči dětem a nechávají šrám na jejich duši. Věřte, že když s klienty hledáme prvotní příčinu jejich problému, dostáváme se velmi často právě do dětství a nejranějších let. Jsou to právě ty šrámy na duši, které tam nevědomky udělali jejich rodiče a vychovatelé.  Možná, že je nejvyšší čas brát své emoce vážně.